Celý život jsem jim věnovala, a teď se cítím opuštěná
Celý svůj život jsem obětovala svým dětem. Byly mou prioritou, mým smyslem života, mou největší radostí. Když byly malé, dělala jsem pro ně první poslední. Připravovala jim oblíbená jídla, starala se o to, aby měly vše, co potřebují, a snažila se jim vytvořit šťastné dětství. Byla jsem přísná, ale vždy spravedlivá. Nikdy jsem si ani nepředstavila, že by jednoho dne mohly přestat chtít být součástí mého života.
Jenže ten den přišel. A já teď sedím sama v prázdném bytě a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
Vychovala jsem je nejlépe, jak jsem uměla
Nikdy jsme neměli přebytek peněz, ale snažila jsem se jim dopřát vše, co bylo v mých silách. Kroužky, školy, dovolené – všechno bylo vždycky pro ně. Když byly nemocné, probděla jsem u nich celé noci. Když potřebovaly podporu, byla jsem tam. Vzpomínám si, jak moje dcera brečela po prvním zlomeném srdci. Seděla jsem u ní na posteli, hladila ji po vlasech a říkala jí, že čas všechno zahojí. Jak můj syn neprošel důležitou zkouškou a já ho povzbuzovala, že příště to zvládne.
Myslela jsem si, že tohle všechno buduje vztah, který vydrží navždy. Že až zestárnu, budu mít někoho, kdo mě bude mít rád tak, jako jsem já měla ráda je. Ale teď, když už jsou dospělí, mám pocit, že jim na mně vůbec nezáleží.
Telefon, který nikdy nezazvoní
Zvykla jsem si, že jsou zaneprázdnění. Vždyť mají své životy, rodiny, práci, přátele. Nečekala jsem, že mi budou volat každý den. Ale dřív aspoň jednou za týden zavolali, nebo jsme se občas viděli. Teď jsou týdny a někdy i měsíce, kdy neslyším ani slovo. Nezavolají, nenapíšou, nestarají se. A když já zavolám jim, cítím v jejich hlasech nechuť, otrávení, nedostatek času.
„Mami, promiň, ale mám teď moc práce.“
„Zavolám ti později.“
„Děti mají teď hodně aktivit, nemůžu za tebou přijet.“
Později. Příště. Možná někdy. Ale ten čas nikdy nepřijde.
Co jsem udělala špatně?
Po nocích přemýšlím, kde jsem selhala. Byla jsem příliš přísná? Nedávala jsem jim dostatek lásky? Nebo naopak až moc? Možná jsem se až příliš snažila, až příliš je chránila. Možná jsem je měla nechat dělat chyby, nechat je spadnout, místo toho, abych je pořád zachraňovala.
Možná jsem od nich čekala příliš mnoho. Možná jsem se celou dobu upínala na ně a zapomněla žít vlastní život. Teď, když odešli, nemám nic.
Samota, kterou jsem nečekala
Nikdy jsem si nepředstavovala, že stáří bude tak osamělé. Myslela jsem si, že budu mít vnoučata, která ke mně budou ráda jezdit. Že budeme sedět s dětmi u jednoho stolu, povídat si, smát se. Ale realita je jiná. Svátky trávím sama, narozeniny si připomínám jen v kalendáři. Když konečně najdeme termín, kdy se můžeme vidět, jsou to krátké návštěvy. Přijedou, popovídají si, ale už po hodině vidím, jak se dívají na hodinky, jak spěchají pryč.
A já sedím v prázdném bytě a říkám si, jaké to bylo, když tu běhaly malé nožky, když byl dům plný smíchu.
Co mám dělat teď?
Měla bych se smířit s tím, že pro ně nejsem důležitá? Přestat se snažit? Přestat volat? Čekat, až si uvědomí, že jim chybím? Nebo jim to mám říct? Ale co když mě jen odsoudí jako manipulativní matku, která si chce vynucovat pozornost?
Nikdy bych si nemyslela, že být matkou znamená jednou se cítit takhle osamělá. Ale možná to tak prostě chodí. Možná jsem své děti vychovala příliš dobře – naučila jsem je být samostatné, silné, nezávislé. Možná že právě proto mě teď nepotřebují.
Jak to dopadlo?
Jednoho dne jsem se rozhodla, že nebudu čekat. Vyslovila jsem to nahlas. Zavolala jsem své dceři a řekla jí, že se cítím sama. Že mi chybí. Čekala jsem odmítnutí, nechápavost. Ale ona se na chvíli odmlčela a pak řekla: „Mami, já jsem nikdy nevěděla, že se tak cítíš. Myslela jsem, že ti vyhovuje mít svůj klid.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že možná celou dobu nejde o to, že by mě neměly rády. Možná si jen neuvědomily, že mi chybí. Možná je ten první krok na mně.
A tak jsem začala dělat věci jinak. Místo čekání na jejich zavolání jsem jim začala psát zprávy jen tak, bez očekávání. Místo pocitu, že jsem jen jejich matka, jsem si začala budovat svůj vlastní život – nové koníčky, nové přátele. A najednou, když už jsem nebyla tou matkou, která jen čeká na jejich pozornost, si mě začaly více všímat.
Možná je někdy třeba změnit přístup. Možná není vždycky pozdě začít znovu. Možná si nakonec jen stačí říct o lásku, kterou si myslíme, že nemáme. 💖