Když jsem si ho brala, myslela jsem, že to bude navždy
Nikdy bych si nepomyslela, že jednou budu stát před takovým rozhodnutím. Když jsem si svého muže brala, byla jsem si jistá, že je to ten pravý. Byl laskavý, pozorný, miloval mě tak, jak jsem si vždycky přála. Myslela jsem, že budeme šťastní až do smrti. Ale život není pohádka. A teď, po patnácti letech manželství, se cítím jako vězeň ve vlastním domově.
Už mě nemiluje. Už si mě neváží. Všechno se změnilo. Jenže já pořád váhám. Mám se rozvést? Nebo zůstat kvůli dětem, kvůli společným letům, kvůli strachu z toho, co bude dál?
Pomalé umírání vztahu
Na začátku bylo všechno krásné. Smáli jsme se, měli jsme společné plány, cestovali jsme, užívali si každý okamžik. Byli jsme si oporou. Ale pak, postupně, skoro nepozorovaně, se mezi nás začala vkrádat prázdnota.
Přestali jsme si povídat. Přestali jsme spolu trávit čas. Najednou jsme se víc hádali, víc mlčeli, víc se sobě vzdalovali. Každý den byl stejný. On přišel z práce, posadil se k televizi nebo k telefonu, já se starala o děti, o domácnost, o všechno. Už jsem mu nechyběla. Už ho nezajímalo, jak se cítím. A já se přestala cítit jako žena.
Měla bych to ještě zkusit?
Kolikrát jsem si říkala, že to přece nemůžu jen tak vzdát. Že by bylo správné se snažit, bojovat za náš vztah. Ale jak má člověk bojovat, když už bojuje jen sám? Když druhá strana nevidí problém? Kolikrát jsem se mu snažila říct, co mě trápí. Kolikrát jsem plakala, prosila ho, ať se mnou mluví, ať něco změníme. Ale nic.
„Máš všechno, co potřebuješ, tak proč pořád něco řešíš?“ řekl mi jednou. A v tu chvíli mi došlo, že já nemám nic.
Mám jen prázdný dům, kde se necítím milovaná.
Strach ze změny
Měla bych odejít. Vím to. Ale bojím se. Co když to nezvládnu? Co když budu sama do konce života? Co když nebudu mít dost peněz? Co když budou děti nešťastné?
Co když je pozdě začínat znovu?
Kolikrát jsem seděla v ložnici a přemýšlela, jestli jsem dost silná na to, abych začala nový život. Jestli se dokážu postavit na vlastní nohy, jestli zvládnu být sama. Ale pak se vždycky podívám do zrcadla a vidím ženu, která pomalu umírá uvnitř. Která už dávno není tou usměvavou, šťastnou osobou, jakou bývala.
A pak si říkám – co když se bojím špatné věci? Možná bych se neměla bát rozvodu. Možná bych se měla bát toho, že zůstanu ve vztahu, kde mě už nikdo nemiluje.
Co dál? Udělat ten krok, nebo zůstat?
Mám dvě možnosti. Zůstat a smířit se s tím, že už nikdy nebudu šťastná. Že budu dál žít vedle muže, který si mě nevšímá, který mě neobjímá, který se mnou nepočítá. Nebo sebrat odvahu a odejít.
Najít sílu změnit svůj život. Možná to bude těžké. Možná to bude bolet. Ale co když tam venku na mě čeká něco lepšího?
Co když ještě můžu být šťastná?
Jak to dopadlo?
Jednoho dne jsem se podívala na sebe do zrcadla a poprvé za dlouhou dobu jsem se zeptala sama sebe: Chceš takhle žít i za deset let?
A odpověď byla jasná. Ne.
A tak jsem udělala ten krok. Bála jsem se. Bylo to těžké. Ale dnes, když se probudím do nového dne, vím, že jsem konečně svobodná. A že mám šanci najít něco, co jsem dávno ztratila – sebe samu. 💔✨