Když manžel začal pít víc než obvykle… a já si dlouho namlouvala, že je to jen stres 🍷😔
Seděli jsme na terase našeho malého domku a zapadající slunce barvilo zahradu do měděna, když Pavel vytáhl už druhou lahev červeného a s provinilým úsměvem pronesl: „Víš, byl to náročný týden, dám si ještě sklenku, ať se mi líp spí.“ Tehdy mi to nepřišlo divné, každý přece občas hledá únik, a já mu nalila, sama jsem si srkla ze zbytků svého bílého. Jenže „náročné týdny“ se začaly hromadit stejně rychle jako prázdné lahve v koši na tříděný odpad. Nejdřív jsem počítala jen ty viditelné — jeden čtvrtek dvě lahve, další sobotu tři, pak k vínu přibylo pivo po práci a panáček u sousedů. „Neboj, mám to pod kontrolou,“ říkal pokaždé, když jsem naznačila obavy, a pohladil mě po ruce s tím starým dobrým úsměvem, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Chtěla jsem mu věřit, protože víra ve „všechno bude dobré“ je někdy poslední most, na kterém stojí láska i iluze.
Praskliny, které se nedaly zalepit sladkými sliby
Začala jsem si všímat drobností: jak o víkendu vstával pozdě a v kuchyni hledal neexistující konvici kávy, jak mu mírně zčervenal nos, jak mu v autě cinkaly lahve pod sedadlem, když prudčeji zabrzdil. Já mezitím přebírala většinu domácích povinností, protože „je přece unavený“, a v práci jsem si brala přesčasy, abych utáhla rozpočet, ve kterém se najednou objevily nové položky — kartony vína z e-shopu, zvláštní výběry z bankomatu večer po desáté. Jeden pátek se mi rozklepala kolena, když jsem na účtu viděla transakci v nočním baru; volala jsem mu, nezvedal to, vrátil se po druhé ráno a já mu ve dveřích šeptala „kde jsi byl?“ On mávl rukou, že „chlapi slavili kolegovo povýšení, nezveličuj to.“ A já nezveličovala, místo toho jsem si zalezla do koupelny a tiše zvracela, protože žaludek odmítl tu směs strachu a lítosti.
Bod zlomu, který přišel v nejhorší možný okamžik
Oslava narozenin našeho syna měla být veselá, plná balónků a vůně čokoládového dortu. Pavel slíbil, že „ani kapku“, ale už dopoledne jsem cítila z jeho dechu pivo. Během gratulací přešlápl na kabel od repráku, celý stůl se zakymácel, skleničky se roztříštily a ve tvářích dětí zamrzl úsměv. V tu vteřinu mi došlo, že už nejde o „občasné uvolnění“, ale o chorobu, která nám rozleptává rodinu zevnitř. Večer jsem ho odtáhla do ložnice, zavřela dveře a poprvé jsem nekřičela, jen jsem mluvila tak klidně, až se mi třásly rty: „Miluju tě, ale jestli něco neuděláš, ztratíš nás všechny.“ On se rozbrečel, objal mě a sliboval modré z nebe, jenže sliby jsou lehké jako pěna na dně sklenky — a mizí stejně rychle.
Nekonečná spirála: terapie, relaps, další lež, další ráno s kocovinou
Začali jsme chodit k odborníkovi, prvních pár sezení vypadalo nadějně, Pavel se držel, psal si poznámky, kupoval nealkoholické pivo a já vařila jídla bez vína, aby ho nic nelákalo. Dva měsíce čistoty slavily i děti, syn mu nakreslil obrázek „Tátovo nové srdce“ a dcera schovala všechny otvíráky do krabice se zámkem. Jenže pak přišla stresová uzávěrka v práci a Pavel se vrátil domů s očima rudýma a dechem, který mi sežehl naděje. „Jen jedno,“ bránil se, ale žádná závislost nemá jen jednu tvář; má jich tisíc a všechny lžou sladce. Následoval výčitkový maraton — on mě prosil o další šanci, já plakala, děti se schovaly v pokoji a poslouchaly dusivé ticho za zdí. V terapii nás chválili za „otevřenou komunikaci“, ale doma se komunikace měnila v minové pole plné nevybuchlých „kdy zase?“.
Rozhodnutí, které vonělo svobodou a pálilo jako kyselina
Jedno ráno, když jsem v koupelně objevila flašku v koši na prádlo, se ve mně cosi zlomilo. Pochopila jsem, že nemůžu nést zodpovědnost za jeho střízlivost, pokud ji nechce nést on sám. Sedla jsem ke stolu, napsala dopis: „Odjíždím k mámě, potřebuju pauzu. Jestli nás miluješ, vyhledej ústavní léčbu a zavolej mi, až budeš mít potvrzení, že opravdu nastupuješ.“ Zabalila jsem sebe, děti, psa, pár fotek v rámečku. Pavel přišel večer do prázdného domu a našel jen papír a klíče. Volal, psal, sliboval, ale já vypnula telefon a poprvé po letech spala celou noc — ticho bez jeho kroků na chodbě bylo děsivé i osvobozující zároveň.
Jak to dopadlo
Trvalo šest týdnů, než jsem dostala e-mail s předmětem „Nastupuji na léčbu“. Nepsal nic patetického, jen datum nástupu, adresu kliniky a větu „Chci dýchat s vámi, ne s vínem.“ Dnes je to devět měsíců, chodíme na rodinná setkání, on sbírá střízlivé dny jako korálky a já se učím důvěřovat pomalu, krok za krokem. Nevím, jestli naše manželství vydrží, ale vím, že jsem našla odvahu chránit děti i sebe, i kdyby cesta zpátky k němu vedla přes tisíc opatrných doteků. A vždycky, když sundávám prádlo z prádelní šňůry a ucítím vítr, který kdysi nesl pach alkoholu z jeho dechu, nadechnu se zhluboka a řeknu si nahlas: „Jsem silnější, než jsem věřila, a on taky může být — pokud opravdu chce.“ 💪💕